středa, 15. srpna 2018

Jsme všichni v Praze, je plné léto. Léto v Praze, byť nevím kdo by ho tam chtěl trávit dobrovolně, je takový kouzelný čas, kdy jsou ulice prázdné a rozpálené, navečer pískají mezi domy nalétávající vlaštovky, holky chodí v hezkých šatech a dá se zaparkovat. Užívám si to.

Sklidil jsem z balkónu většinu zbylých chili a rajčat – směs chile de árbol, chocolate habaneros, pepperoncinos a několika jolokií jsem naložil na sladkokyselo jako se dělávají jalapeňos. Ze zbylých caramel scorpion a naga se chystám udělat řídkou octovou omáčku na způsob Tabasca, ale netroufnul jsem si to včera večer doma vařit když vedle spí děti. Hodně pálivé chili může při vaření učinit vzduch nedýchatelný a evakuovat spící děti na chodbu není úplně lákavá představa. A Alelie by mě taky asi přerazila.  

Dočetl jsem fascinující novou knížku o psychedelikách od Michala Pollana a začal poslední díl fantasy trilogie His Dark Materials – An Amber Spyglass.

 

čtvrtek, 9. srpna 2018

My normálně poslední dobou hrajeme jako diví. Minulý pátek jsme hráli na Studnice festu u Hilnska. Po dvanácti letech přestala fungovat kytara – samozřejmě na pódiu před koncertem. Triviální oprava za nula korun, pokud má člověk pájku a čas sundat struny, což na zvukovce festivalu většinou nemá. Naštěstí už tam byli Tata Bojs, tak jsem si od nich mohl půjčit parádního Jazzmastera. Hraní pěkné, Tata Bojs potom vyloženě skvělí, už jsem zapomněl jak to mají vlastně dotažený a vychytaný. Potom obě kapely společně na terase hotelu snad do dvou do rána a ráno koupání v rybníku, oběd na Vysočině a dlouhý přejezd do Korycan. Taky dobrý, i když o trochu míň, už i té energie není tolik jako první den, žejo. Vždycky mi vrtalo hlavou jak to dělají kapely, které jedou třeba třicet koncertů v kuse. Asi musí přijít nějaký bod zvratu, po kterém tě to už tolik neunavuje, nebo nevím.

Odvezl jsem rodinku do Luže a strávili jsme tam několik velmi fajn dnů. Trochu ztrácím přehled v těch přesunech co bylo kdy. Nadále mám tak sem tam slaměné dny v Praze, které si pořád užívám a pořád přitom nepiju, což je o to lepší. Dneska je asi poslední takový večer na dohlednou dobu, což je ale taky dobře, páč už se mi po nich stýská. Koukám na kalendář podzimu a obchází mě známé pochyby jak to všechno skloubím dohromady. Ale tolik to nedramatizuju, protože tenhle typ kalendářové úzkosti před sezónou už znám, a ono to zatím vždycky nějak dopadlo.

Včera jsme hráli s ILLE na Stalinu, dvě hodiny po průtrži mračen. A bylo to výborné, aspoň z našeho pohledu. Jak máš, tě povidám, dobrý zvuk na pódiu, máš polovinu vyhráno. A spousta lidí a dobré hovory a přitom doma už něco po jedenácté.

A jedeme dál.

 

čtvrtek, 2. srpna 2018

Kromě toho že jsem byl v Dublinu, že poslední měsíc dělo hlavně to, že jsme byli spolu na chalupě. Musel jsem sice taky trochu na dálku pracovat, ale aspoň jsem to mohl dělat polonahej a špinavej. Je příšerné sucho. V Praze je to otravné, ale v přírodě je to strašidelné. Stromy shazují ovoce. Při procházce krajinou si jeden připadá jako ve středomoří – ta vyprahlá země a pod nohama křupající žlutá tráva. Na chvíli přestal téct potok, poprvé co tam kdokoliv za život pamatuje.

Chodíme s Žilvinasem čůrat shora ze svahu. Laime se k nám vždycky chce přidat a snaží se rozepnout si plínku, nevěda chudinka, že jí kromě toho k čůrání vestoje cosi schází. Myslíme, že brzy začne mluvit, čímž teprve začne to pravý tóčo.

Normálně při tý dlouhý dovolený na chalupě moc nepiju, ale tentokrát to úplně nevyšlo. Jednak s návštěvama, druhak bych bez toho asi nikdy nedodělal některé práce – třeba obklady ze střepů kachlíků v koupelně, které vypadají sice parádně, ale je to hrozná piplačka. Tak místo toho nepiju teď a radši ráno a večer aspoň deset minut medituju.

Mám slaměný týden v Praze a velmi si ho užívám. I když třeba jen tím, že přijdu domů, něco uklízím nebo hraju na kytaru, udělám si pálivou večeři a pak si čtu.  

Čtu How to Change Your Mind od mého oblíbeného Michaela Pollana. Je to o psychedelikách a je to nesmírně zajímavé.