pátek, 19. května 2017, Gaziantep

Město je úplně jiné než jsem čekal. Očekával jsem beton, prach a nepořádek jako v Tunisu, navíc hraniční města bývají hezká málokdy. Ale Gaziantep je dobře udržované a zelené místo, víc podobné středomoří než blízkému Východu. Neplánoval jsem, že bychom mohli chodit po ulici, ale hned první večer jsme seděli ve venkovní restauraci spolu s místními i řadou zápaďanů.

Dny jsou dlouhé a vyčerpávající jen když sedíš u stolu, snažíš se soustředit a skládat z toho guláše v hlavě něco s čím bychom tady mohli a uměli pomoct. Na konci většinou chci zalézt zpátky do svého pokoje a ven vyrážím jen ze společenské slušnosti nebo se k tomu donutím, že bych teda jako měl i něco vidět.  Ale když to udělám, je to dobré, jako vždycky. Staré město Gaziantepu, kamenné pevnosti, mešity, pistácie a koření, sušené lilky v dlouhých copech, kníratí strejdové s cigárem, holky v krátkých sukních, holky se šátky a pak i ty v nikábech, u kterých se člověk chca nechca neubrání dojmu, že vypadají jako strašidelné černé kuželky. Před pár lety bys tady nikáb nepotkal ani náhodou, říká Manfred. A to je pravda skoro v každé islámské zemi od Tuniska po Indonésii. Stávají se víc konzervativní.

Olga mezitím chodí za Dušanem do studia a jsme technicky vzato v procesu nahrávání desky. Takový model je asi nejlepší – ať to začne od nich dvou, a my tři ostatní jsme to proaktivně navrhovali. Olžiny písničky, ve kterých si je jistá, nakonec většinou stejně fungují nejlíp. A ježto každý z nás má nějaký názor, rozmohla se nám v kapele neplodná demokracie. Ale naštěstí jsme to už zase utnuli. Ty demáče, co jsme nahráli s Dušanem jako kapela, znějí dobře. Ono je to občas těžký dát dohromady i prakticky.

Almela má Mekyho Žbirku a Kafka Band v Brémách a Johannes Benz.
Olga má Michala Hrůzu a Kašpárka v rohlíku.
Hop má taky Kašpárka a k tomu Bratry Orffy a domácnost pendlující mezi Prahou a Krnovem.
Já momentálně celkem intenzivně cestuju kvůli práci, k tomu mám Alaverdi a nárazové akce typu Microbphone v Tel Avivu, nepočítaje v to další drobnosti, jako že někdo na chalupě tu trávu sekat musí.
Co je ještě zásadnější – dali jsme se dohromady jako bezdětní, ale teď máme dohromady v kapele sedm dětí, takže práh toho být ochoten jen tak někde trávit čas se výrazně zvýšil. Takže to není úplně máček a vzhledem k tomu, že tentokrát zatínáme finanční sekeru poměrně hluboko, doufám, že se nám to všechno povede, bude to pěkné a někdy to i splatíme.

Ale co naděláš – ve zpětném zrcátku už ta koordinace ani ty prachy nebolívají a člověk je rád, že z toho něco vytřískal – v tomhle případě desku. Aspoň pro mě to takhle vždycky bylo.

Plány na Microbphone v Tel Avivu jsou čím dál bizarnější. Marvin to musel zrušit, ale povedlo se změnit už koupenou letenku a místo něj jsem sehnal Vojtu Kalinu, dudáka celkem pražských Pipes&Pints. Zvláštní je na tom hlavně to, že Vojta je stejně jako Marvin můj bratranec, byť o koleno vzdálenější. Styděl jsem se organizátorům přiznat už naše příbuzenství s Marvinem, páč to spolu s tím švihlým projektem vypadá jako nějakej východní podvod. Teď už to ale zamlčím tutově, minimálně dokud za sebou nebudeme mít úspěšný workshop – jinak bych musel říct “you know, the bagpiper – my cousin – he had to cancel, he had to cancel! But you no worry my friend, I have another bagpiper, he also my cousin!”. Zní to poněkud arabsky a myslím, že v Tel Avivu by si toho všimli. Dost na tom, že tam pojedu se štemplama z Tunisu a Káhiry a Benghází a Ammánu a Ramallahu a teďkonc Gaziantepu na hranici Sýrie.

That said, máme letenky a já se na to vlastně dost těším, byť jsem to chtěl ještě minulý víkend celé odvolat (má moudrá žena mě nakonec udržela). To nějak snad dáme, je to výzva a taky se mi na tom líbí to příbuzenský propojení s člověkem, kterýho vlastně skoro vůbec neznám – podobný to bylo s Marvinem na začátku Alaverdi.

V Istanbulu na letišti jsem se potkal s Radkem B., čerstvě rozvedeným a letěli jsme spolu do Prahy. Celkem mě tím zklamal, abych pravdu řekl. Vůbec to teď zase nějak lítá. J. se rozešla s Fredem. Rodiče nechali utratit kočku Zuzanku a umřela Maraka, dvojnice mi.pu.