středa, 12. října 2016

V neděli o půlnoci jsem nasedl do taxíku a jel celkem teplou tuniskou nocí na letiště. V pět ráno jsem byl ve Frankfurtu a samozřejmě když pospíchám, letadlo se zpozdí. Přesněji řečeno, nejdřív je ranní vzdušná zácpa a čekáme na povolení k odletu. Když už ho skoro máme, zjistí se, že něco netěsní v zavazadlovém prostoru. Když to začne těsnit, zase už jsme v zácpě a musíme čekat na další mezeru. Kufr mi sice neztratili, ale vyjel v Praze až úplně poslední. Potkal jsem v letadle Matěje Nováka na cestě z Etiopie a nakonec jsem se mu ještě nacpal do Uberu, páč na letišti nebyly taxíky (což jsem ještě nikdy neviděl). Vůbec jsem v noci nespal. 

Takhle jsem dorazil rovnou do studia u Ondry Ježka těsně před dvanáctou, skoro nastejno s Almelou, který prozměnu cestou píchnul. Nahráli jsme mandolínu a basu a zase šli po svých, já rovnou do kavárny na rande s litevským velvyslancem.

Domů jsem se dostal teprve potom, kolem půl pátý. Je to hezké být zase doma mezi svými.

Stočil jsem malý demižon cideru do lahví (chci vyzkoušet jak to funguje když se do lahve dá ještě trochu moštu na sekundární kvašení a bublání), udělal špagety a zanedlouho vytuhnul.

Takovej pestrej den.

V úterý ráno jsem šel plavat a ten pětadvacetimetrovej bazén byl najednou nějak hrozně krátkej – v Tunisu jsem nevědomky plaval skoro jednou tolik než jsem si myslel. A mně se zdálo, že těch čtyřicet bazénů tam trvá věčnost!

Je to dobrý, tyhle nabitý období. Teda pokud je člověk jaksi fyzicky rozprouděnej a udržuje přijatelnou životosprávu. Což já zrovna jo.

Stejně je to zajímavý – čím víc energie člověk vydává fyzickým cvičením, tím víc jí má. Tyhle netušený zdroje fyzický a psychický energie, žejo!

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.