pátek, 14. října 2016

Moderoval jsem zajímavý večer na litevské ambasádě, se spisovatelkou Rutou Šepetys a taky Neelou Winkelmann, kterou jsem do té doby vůbec neznal. Přijde mi srandovní, že tenhle kontakt s litevskou ambasádou začal před pár lety tím, že jsem tam přišel škemrat o litevský dort šakotis pro bandu falešných litevských hardcorářů.

Žilvinasa jsem díky tomu zase večer ani nestihl. Těším se až budu zase víc doma.

Myslel jsem ráno na to, jak mi ten podzim, pošmourno a zima evokují jídlo. Je to čas, kdy budeme spolu doma v teple, bude se nakládat zelí, bublat bolognese, dělat vývary, vařit a péct a pěstovat koji. Což samo o sobě vypovídá, v jak blahobytné situaci se nacházíme. Nemáme strach, že budeme mrznout nebo hladovět, naše zima je něco teplého, příjemného a sytého.

Zítra Havel 80 v Lucerně.

středa, 12. října 2016

V neděli o půlnoci jsem nasedl do taxíku a jel celkem teplou tuniskou nocí na letiště. V pět ráno jsem byl ve Frankfurtu a samozřejmě když pospíchám, letadlo se zpozdí. Přesněji řečeno, nejdřív je ranní vzdušná zácpa a čekáme na povolení k odletu. Když už ho skoro máme, zjistí se, že něco netěsní v zavazadlovém prostoru. Když to začne těsnit, zase už jsme v zácpě a musíme čekat na další mezeru. Kufr mi sice neztratili, ale vyjel v Praze až úplně poslední. Potkal jsem v letadle Matěje Nováka na cestě z Etiopie a nakonec jsem se mu ještě nacpal do Uberu, páč na letišti nebyly taxíky (což jsem ještě nikdy neviděl). Vůbec jsem v noci nespal. 

Takhle jsem dorazil rovnou do studia u Ondry Ježka těsně před dvanáctou, skoro nastejno s Almelou, který prozměnu cestou píchnul. Nahráli jsme mandolínu a basu a zase šli po svých, já rovnou do kavárny na rande s litevským velvyslancem.

Domů jsem se dostal teprve potom, kolem půl pátý. Je to hezké být zase doma mezi svými.

Stočil jsem malý demižon cideru do lahví (chci vyzkoušet jak to funguje když se do lahve dá ještě trochu moštu na sekundární kvašení a bublání), udělal špagety a zanedlouho vytuhnul.

Takovej pestrej den.

V úterý ráno jsem šel plavat a ten pětadvacetimetrovej bazén byl najednou nějak hrozně krátkej – v Tunisu jsem nevědomky plaval skoro jednou tolik než jsem si myslel. A mně se zdálo, že těch čtyřicet bazénů tam trvá věčnost!

Je to dobrý, tyhle nabitý období. Teda pokud je člověk jaksi fyzicky rozprouděnej a udržuje přijatelnou životosprávu. Což já zrovna jo.

Stejně je to zajímavý – čím víc energie člověk vydává fyzickým cvičením, tím víc jí má. Tyhle netušený zdroje fyzický a psychický energie, žejo!

pondělí, 3. října 2016, Tunis

Když se spojí přírodověda s vášní pro svět strojů, vznikají zajímavé věci. Například brouk “hovniválec”.

Začátek října je tady na okraji Tunisu, vystrčeném do Středozemního moře, moc hezký. Teplota těsně nad pětadvacet stupňů, mírný vítr, ve vzduchu voní létem vysušené rostliny, moře a písek. Odpoledne visí nad pláží opar, chlapi rybaří s dlouhými pruty zapíchlými do písku, rodiny se procházejí. Sem tam stojí kůň nebo velbloud, kteří jsou tu hlavně pro turisty, ale protože tu skoro žádní nejsou, většinu času jen tak stojí a melancholicky koukají na moře.

Tentokrát se za ten týden skoro nehnu z hotelu. A vlastně mi to vůbec nevadí. V Tunisu-městě jsem byl hodněkrát a nic zvláště hodného návratu jsem tam neobjevil. Snad kromě zeleninové tržnice, ale bergamotové citróny teď nejsou v sezóně a za těch dvacet kilometrů taxíkem to samo o sobě nestojí.

Mimo práce samotné tady vedu takový produktivně-ozdravný život. Ty volné večery jsou k tomu praktické a snažím se je využívat. Dotahuju různé pracovní resty, připravuju věci pro Alaverdi a pro ILLE, každé ráno už před sedmou plavu víc než kilometr sám v obrovském bazénu, dobře jím, večer cvičím jógu, čtu, po večerech si skypujeme s Alelií a Žilvinasem.

Dva dny jsem měl mezi programy volno. Ráno po plavání a po snídani jsem šel vždycky po pláži do sámošky, kolem těch znuděných velbloudů, a potom igelitem zasviněnou uličkou s betonovými zdmi a polámanými zaprášenými stromy. Byla to krásná rána a já přemýšlel jak to udělat, abych si zase podobné momenty uměl více užívat, jako jsem to uměl když jsem byl mladší. Jak být prostě a jednoduše v tom momentu a nemyslet neustále na to, že po tomhle se musím pustit do tohohle a potom do tamtoho. Až si člověk nakonec připadá pod neustálým tlakem, i když si ho dělá hlavně sám.

Pak jsem se zase vrátil do hotelu a pracoval. Docela dost jsem toho za ty dva dny udělal.

Mám celý den i celou noc doširoka otevřené dveře na balkón. Jen na noc přes ně přetahuju záclonu kvůli komárům, což někdy pomůže a někdy ne. Když se k tomu přidají kocouří zápasy na střeše dole, spánek je omezený. Ráno pak na stěnách občas sedí macatý komár plný krve, kterého se mi ve tmě nepovedlo zaplácnout.