čtvrtek, 8. listopadu 2018

Budu sázet další stromy a další keře, hloubit na ně jámy, přivazovat ke kolíkům a omotávat pletivem. Budu trávit čas s rodinou doma než za chvíli začne zase jeden mimořádně vydatný chuchel cest.

Mluvil jsem na akci INL v Americkém centru. Je fajn být jako řečník v místě, kam jsem dřív chodil jako zaměstnanec. Stejně tak je srandovní, že i po těch skoro deseti letech je ruka naučená jakou silou a kde přesně zatáhnout za dveře aby se otevřely tak akorát, že ten pohyb je pořád velmi povědomý. Tu kalibraci pohybů, paměť vůní a tak dále s sebou nosíme celou dobu. Kapacita mozku je skutečně obdivuhodná.  

 

úterý, 6. listopadu 2018

Ve čtvrtek jsme křtili s ILLE desku v Akropoli a nejdřív to nevypadalo moc slibně. Olga přicházela o hlas, Hop měl kocovinu a Almelovi hodinu před hraním upadla půlka zubu. Bál jsem se, aby na mě třeba něco nespadlo, když jsem byl jedinej v pořádku. Ale nakonec to byl vysloveně výbornej koncert – čtyřista lidí, Olga hlas jako zvon, Petra Nesvačilová křtila, hráli jsme myslím dost dobře a přitom uvolněně.

V sobotu jsme odjeli poslední koncert turné s Orffama v Litomyšli, což bylo taky dobré, a uzavřela se zase jedna kapitola naší populární kariéry. V neděli jsem byl doma s rodinkou.

Včera měli Alaverdi zkoušku s Kittchenem. Po ní jsme seděli s cannym a Mariusem v Oku a povídali si o vztazích a o psychedelikách.

Užívám si večery, kdy můžu být doma. Blíží se cesty.

 

pátek, 26. října 2018

Čtu knížku “Beyond the Self”, konverzaci neurologa Wolfa Singera a buddhisty Matthieu Ricarda, což je velmi zajímavé a hutné čtení a pomáhá mi to v zápalu k meditaci. Týden je klidný, jak jsem měl být pryč, nemám toho moc dohodnutého a můžu tak v kanceláři nerušeně pracovat, což se mi docela daří. Jinak na Alelii jdou podzimní chmury a mně se najednou zvětšilo břicho. Měl jsem za to, že zrovna tohle se mě týkat nebude. Když jsem se blízkým zmínil, že se mi asi zvětšilo břicho, většinou přitakali že jo (místo aby mě utěšovali že ne). Případně mě rovnou poslali do háje – jako třeba kluci z ILLE, kteří v téhle oblasti výrazně vedou, a tak jim mé nářky přišly neopodstatněné. Asi bych měl začít zase plavat. A nebo prostě mít břicho.

Hráli jsme na trochu divné akci pro Moodmedia v Café Pragovka, dal jsem si tři piva a dneska ráno to cítím a říkám si proč to vlastně dělám. Byl tam i Justin Lavash, který byl jako vždy strhující, i když popravdě jinak nevypadá vůbec dobře. Vypadá trochu jako smrtka.

 

úterý, 23. října 2018

V pátek cestou do Krnova jsem se dozvěděl, že v neděli nebudu muset do Gaziantepu. Udělalo mi to v tu chvíli radost, i když vím, že to budeme muset nahradit a bude to stát o to víc práce. Koncerty byly fajn, v Krnově s decentním mejdanem a dlouhou línou sobotou, kdy jsme se váleli u Hopů a já chodil po Cvilínu, a ve Frýdku v klubu Stoun, kde jsem hrál před – je to možný? – sedmnácti lety. Hned po setu jsme se nakýblovali ještě zpocení do auta, abychom dorazili domů do Prahy v nějakou lidskou hodinu.
“Je to v háji, právě jsem skončil”, oznámil ze zadního sedadla Almela.
“Co se stalo?”, ptali jsme se s Olgou zepředu.
“Vypadaly mi vlasy vepředu”, vysvětlil chmurně Almela.
“Podívej se na mě”, snažil jsem se ho utěšit.
“Nojo, ale já se tím živím. Myslíš že mě tam Žbirka má proto že dobře hraju?”, nedal se uchlácholit.

Vůbec ten víkend byla spousta legrace.

Do postele jsem se dostal kolem čtvrté a probudil jsem se ze zvyku už v osm. Alelie s dětmi byla podle plánu u kamarádky a já bych býval měl jet na letiště, ale najednou jsem nemusel. A tak jsem byl sám doma a neměl vůbec nic na práci. To se mi nestalo dobře několik let a bylo to úžasné.

Taky jsem natočil parodii na komicky sebestředné a řemeslně dost špatné video Evžena Hofmanna, takto kytaristy kapely Kryštof. Normálně se strefování do jiných vyhýbám a ta automatická žlučovitost tuzemnských inťoušů proti všemu nad čím se cítí mít navrch je mi protivná, ale tady jsem se nakonec jsem se zamyslel co z toho na světě bude – a přišlo mi, že on udělal singl, který se některým asi líbí a některé rozesměje, a já k tomu přidám malý kousíček, který zase rozesměje pár dalších. Takže (pokud se on přenese přes to, že si z toho někdo dělá srandu) z toho nakonec na světě vzniknou samé pozitivní věci.

To mělo nakonec během jednoho dne přes tisíc shlédnutí a napsal mi i Evžen Hofmann, a dokonce slušně. Bylo to delší, ale vysvětloval jsem mu že nic ve zlým a že mě k tomu ponoukla ta sebestřednosti toho videa. On ji tam naopak nevidí a byl by rád, kdyby si lidi poslechli to album celé a “pochopili jeho význam”. Já takový pokus o den dřív učinil abych nebyl nefér a moc mi to nešlo.

Byla to pěkná případová studie, že si lidé navzájem leccos nevysvětlí, ale je fajn když se o tom baví slušně.

 

Konečně začalo pršet a vypadá to ode dneška jako docela důstojná druhé polovina října.

 

pátek, 19. října 2018

Jednou za čas se to nakupí a je toho hrozně moc. Když to ale nejsou samé vopruzy, je to nucené adrenalinové tempo i zábavné. A taky i plodné, páč se s tím nemůžeš mrmlat a musíš to odbavovat rychle. Jediné co mě mrzí je že nejsem víc doma s rodinou. Přijeli jsme včera po třetí ráno z Brna a já se po pár hodinách spánku ponořil do mimořádně roztočeného pracovního kolotoče. Odpoledne si mě rodinka vyzvedla v práci a šli jsme na hřiště a pak pomalu domů. Večer jsem šel lektorovat do Klubu dětí a mládeže v Dejvicích, do čehož jsem se nechal navézt jen proto, že je to zase něco nového, práce s mladými muzikanty a vůbec příležitost se něco naučit (a snad tedy především i je). K tomu snad víc jindy, ale bylo to nakonec fajn a natočili jsme první zkušebnový demáč. Doma pozdě večer jsem už byl tak nevyspalej a hotovej, že se mi ani spát nechtělo, a tak jsem místo toho za dvacet minut vygeneroval v GarageBandu a s malou Aleliinou pomocí rovnou natočil píseň a video jako parodii na neuvěřitelný klip Evžena Hofmana, takto kytaristy Kryštof. O víkendu to snad dodělám, bude to krásný.  

Dneska jsem opět v roztočeném pracovním kolotoči, teď si jen rychle napíšu tady blogísek a za pár minut vyrážíme do Krnova. A zítra Frýdek Místek. A pak rovnou domů, tam popadnout tašku kterou nemám sbalenou, jet na letiště a letět do Gaziantepu. Mé nedokončené pracovní úkoly za mnou vlají jako potrhaná aura.

 

úterý, 16. října 2018

Tak tenhle víkend jsem v noci při nabírání vody spadl do potoka prozměnu já. Bez vody začíná být všechno poněkud umatlané. Přijeli Jirka s Čendou a šli jsme vůbec poprvé do Ročova podívat se na Santiniho kostel. Stočil jsem už jeden demižón sajdru do lahví, schválně jestli se to nabublinkuje. Pořád ty letní dny, je to krásné, ale na to že je polovina října i trochu strašidelné.

Hráli jsme ve čtvrtek s Orffama v Ostravě, přišlo asi stotřicet lidí, což není blbé, ale zase úplně bůhvíjaké taky ne. Ale dobře jsme si zahráli. Kromě koncertů mě to k hudbě touto dobou vůbec netáhne.

 

pondělí, 8. října 2018

Už jsem se nějak vnitřně nastavil na to, že je mi čtyřicet, i když k tomu schází ještě třičtvrtě roku. Alelie taky, až si o víkendu uvědomila, že je jí teprve sedmatřicet. Almela říkal, že Magda je na podobné řeči alergická, protože jí je ve skutečnosti všehovšudy třicet. Na chalupě došla ve studni nadobro voda. Almela šel v noci s kýblem pro vodu do potoka uprostřed dna rozestavěného rybníka a propadl se do bahna. Naštěstí si předtím vzal holínky, ale ty byly zase malé, takže mu potom nešly sundat a jak se jich štítil od toho bahna dotknout, sundaval si je prý v noci na dvorku nějakýma klacíkama asi půl hodiny. Jsou krásné podzimní dny.

Taky začalo Fórum 2000, kde jsem byl jen chvíli, protože mě tíží nedodělaná práce a výhrůžné deadliny. I tak jsem tam potkal spoustu lidí. Je to fajn, občas být v tomhle sociálním okruhu.

 

středa, 3. října 2018, Tunis

  Jako obvykle tady, říkám si, že to vlastně není tak špatné. Něco se zase dozvím a naučím když budu chtět, ti lidé jsou nakonec fajn a do toho hotelu se vlastně rád vracím. Vlastně když tu denní rutinu popíšu a představím si, že bych si takhle stěžoval sobě samému v době, kdy jsem velmi chtěl v práci cestovat, nejspíš by mi mé mladé já dalo pár facek. Brzy ráno vstanu a jdu si zaplavat v otevřeném bazénu pod palmami, slunce vychází a zdálky šumí vlny Středozemního moře. Pak jdu na velkou snídani, pak si zamedituju a začne práce. Kolem páté skončíme a kolem sedmé jdeme někam na večeři – v tomhle případě jednou na rezidenci švédského velvyslance a jednou do hogofogo restaurace The Cliff. Pak jdu spát.