čtvrtek, 22. listopadu 2018

V Praze je vlhko a jen lehce nad nulou, ale mně to nevadí. Házel jsem včera večer děti z dálky do postele nastřídačku snad dvacet minut a ony by to vydržely klidně dalších dvacet. Stavil jsem se u babulky i u rodičů. Je krásné být zase doma, i když mě to cestování obecně vlastně pořád baví. Když při tom nepiju, není to ani nijak zvlášť únavné. Měl bych se stavit na chalupě definitivně zazimovat a odvézt různé věci tam a jiné zase zpět.

Přečetl jsem Krajiny vnitřní a vnější od Václava Cílka a začal Skin in the Game od Nassima Nicholase Taleba. Stejně jako u Black Swan mi tam trochu překáží ta jeho nesmírná sebestřednost, ale když se člověk přes to přenese, jsou tam pro mě zajímavé myšlenky.

 

středa, 21. listopadu 2018, Gaziantep

Od neděle jsem opět v Gaziantep. Když se ráno probudím, vypadá to úplně jako evropské město. Moderní tramvaje, nové domy, uklizené ulice. Jen ten muezín z mešity za rohem do toho nesedí. Je to zajímavé, křesťanské zvony jsou taky různé, ale pořád jsou to jaksi zvony, takový majestátní technický zvuk. Muezíni jsou lidští, a jako takoví se dost liší – dodnes si vzpomínám na tajemné a krásné zpěvy v zimní mlze mezi kopci Ammánu. Tady za rohem v Gaziantep je muezín rozhodně emocionální, až bychom řekli upištěný. Jako soundtrack k duchovnímu usebrání by mi moc nefungoval, i je to za ranní tmy trochu strašidelné.

Začíná další krásný den a já jedu zase na chvíli domů.   

 

neděle, 18. listopadu 2018, letiště Istanbul

Nikomu tady naštěstí nepřišlo divný, že přijíždím zpátky už po 36 hodinách. Taky co, viď, není zakázaný odskočit si na sobotu domů. Cestou přes Balkán bylo dneska většinou modro nebes a sem tam turbulence; v Istanbulu se prozměnu od pátku zatáhlo a je tu zachmuřeno.

Snažil jsem se vyměnit si v mobilu SIM kartu za tureckou a nemaje v letadle vhodného nástroje na otevření telefonu, jal jsem se zálesácky improvizovat. A byl jsem na sebe dost pyšnej, když jsem vytáhnul a silou narovnal pružinku z propisky. Pyšnej jsem byl ale jen do chvíle než jsem se ostrým koncem píchnul do prstu a hned při prvním pokusu otevřít telefon pružinku vystřelil kamsi do řad za sebou.

 

sobota, 17. listopadu 2018, doma

Je to krásné být doma s rodinou ve volný den. Zajel jsem pro zeleninu do tržnice. Uvařil jsem k obědu pilaf (ale ten istanbulský se mi fakt zatím vůbec nedaří trefit), baba ganoush, zapékané topinambury s parmazánem a špenát s česnekem. Založil jsem nové kvašené torši a žampióny začaly růst z podhoubí na lednici.

Byl krásný, slunečný a chladný den. Zašli jsme na Národní třídu, abychom to dětem ukázali a Žilvinasovi vysvětlili co jsou komunisti a co se tehdy teda stalo. Potkali jsme Bohdana Bláhovce a Ivu Bartošovou. Pak jsme si jeli dát dortíček do Veletržního paláce a šli domů. Na angažovanější demonstrace se nám nechtělo krzevá starého psa a taky že by se tam možná moc hlásalo.

 

čtvrtek, 15. listopadu 2018, Ankara

Jsem v tomhle městě poprvé. Tvrdá a prudce zvlněná hnědá krajina je vidět už z letadla. Koukají z ní kosti kamenů a skal. A na tisíci kopcích kupodivu drží domy, které se slévají spolu s dalšími a dalšími domy do jednoho obrovského kráteru města, na jehož druhý konec není kvůli dálce a nahnědlému vzduchu pořádně vidět. Kolem toho vedou nové dvanáctiproudové obchvaty. Uvnitř je to docela zajímavé a taky jsou tu ti udržovaní toulaví psi a kočky.

 

středa, 14. listopadu 2018, Istanbul

V neděli večer jsem se potkal v domě postupně s celou rodinou, večer jsme si povídali s Žilvinasem a potom četli s Laime, potom jsme strávili krásný večer s Alelií, všechno bylo takové fajn až jsem si říkal jestli mě v Turecku nečeká nějaký průšvih. Ale zatím dobré.

Istanbul zjišťuju že vlastně už znám, tedy tím myslím hlavně ten malý výsek v centru mezi Karaköy a Taksimem. Celý ten patnáctimiliónový kolos snad ani jeden člověk poznat nemůže. Ty uličky v prudkém svahu, tolik obchodů s hudebninama (z nějakého důvodu), toulavé a lidmi laskavě udržované kočky a psi, výborný pilaf (jak to dělají? mně se to vůbec nedaří takhle trefit), sladko-trpká čerstvá šťáva z granátových jablek, turecké kafe a dole u mostu čerstvé ryby na grilu v housce.

Na český konzulát jsem dojel mrňavou lanovkou s laminátovou kabinou. Bylo to trochu jako sedět nad údolím ve staré pouťové labuti. Turci v Istanbulu jsou vysloveně fajn. Dokonce se mě zatím ani nikdo včetně taxikářů nepokusil natáhnout, což je s podivem.

Lidské preference jsou různé, někdo radši kouká po světě a někdo zase běhá za holkama. Jinými slovy někdo valí bulvy, někdo balí vulvy. Což je zase jen jinak řečeno někdo holky, jinej vdolky.

Zapomněl jsem si taky poznamenat, že před dvěma týdny jsme vyrazili na dva dny Pravčickou bránu, abychom tedy jako neseděli pořád na vlastním zaprděném dvorečku. Byl to rozhodně dobrý nápad a musíme takové rozšiřování obzorů fyzických i duševních dělat častějc.

Pravčická brána, nebo jak jí říkají slovenští esoterici – “Bravčická prána”.

 

čtvrtek, 8. listopadu 2018

Budu sázet další stromy a další keře, hloubit na ně jámy, přivazovat ke kolíkům a omotávat pletivem. Budu trávit čas s rodinou doma než za chvíli začne zase jeden mimořádně vydatný chuchel cest.

Mluvil jsem na akci INL v Americkém centru. Je fajn být jako řečník v místě, kam jsem dřív chodil jako zaměstnanec. Stejně tak je srandovní, že i po těch skoro deseti letech je ruka naučená jakou silou a kde přesně zatáhnout za dveře aby se otevřely tak akorát, že ten pohyb je pořád velmi povědomý. Tu kalibraci pohybů, paměť vůní a tak dále s sebou nosíme celou dobu. Kapacita mozku je skutečně obdivuhodná.  

 

úterý, 6. listopadu 2018

Ve čtvrtek jsme křtili s ILLE desku v Akropoli a nejdřív to nevypadalo moc slibně. Olga přicházela o hlas, Hop měl kocovinu a Almelovi hodinu před hraním upadla půlka zubu. Bál jsem se, aby na mě třeba něco nespadlo, když jsem byl jedinej v pořádku. Ale nakonec to byl vysloveně výbornej koncert – čtyřista lidí, Olga hlas jako zvon, Petra Nesvačilová křtila, hráli jsme myslím dost dobře a přitom uvolněně.

V sobotu jsme odjeli poslední koncert turné s Orffama v Litomyšli, což bylo taky dobré, a uzavřela se zase jedna kapitola naší populární kariéry. V neděli jsem byl doma s rodinkou.

Včera měli Alaverdi zkoušku s Kittchenem. Po ní jsme seděli s cannym a Mariusem v Oku a povídali si o vztazích a o psychedelikách.

Užívám si večery, kdy můžu být doma. Blíží se cesty.

 

pátek, 26. října 2018

Čtu knížku “Beyond the Self”, konverzaci neurologa Wolfa Singera a buddhisty Matthieu Ricarda, což je velmi zajímavé a hutné čtení a pomáhá mi to v zápalu k meditaci. Týden je klidný, jak jsem měl být pryč, nemám toho moc dohodnutého a můžu tak v kanceláři nerušeně pracovat, což se mi docela daří. Jinak na Alelii jdou podzimní chmury a mně se najednou zvětšilo břicho. Měl jsem za to, že zrovna tohle se mě týkat nebude. Když jsem se blízkým zmínil, že se mi asi zvětšilo břicho, většinou přitakali že jo (místo aby mě utěšovali že ne). Případně mě rovnou poslali do háje – jako třeba kluci z ILLE, kteří v téhle oblasti výrazně vedou, a tak jim mé nářky přišly neopodstatněné. Asi bych měl začít zase plavat. A nebo prostě mít břicho.

Hráli jsme na trochu divné akci pro Moodmedia v Café Pragovka, dal jsem si tři piva a dneska ráno to cítím a říkám si proč to vlastně dělám. Byl tam i Justin Lavash, který byl jako vždy strhující, i když popravdě jinak nevypadá vůbec dobře. Vypadá trochu jako smrtka.