úterý, 16. října 2018

Tak tenhle víkend jsem v noci při nabírání vody spadl do potoka prozměnu já. Bez vody začíná být všechno poněkud umatlané. Přijeli Jirka s Čendou a šli jsme vůbec poprvé do Ročova podívat se na Santiniho kostel. Stočil jsem už jeden demižón sajdru do lahví, schválně jestli se to nabublinkuje. Pořád ty letní dny, je to krásné, ale na to že je polovina října i trochu strašidelné.

Hráli jsme ve čtvrtek s Orffama v Ostravě, přišlo asi stotřicet lidí, což není blbé, ale zase úplně bůhvíjaké taky ne. Ale dobře jsme si zahráli. Kromě koncertů mě to k hudbě touto dobou vůbec netáhne.

 

pondělí, 8. října 2018

Už jsem se nějak vnitřně nastavil na to, že je mi čtyřicet, i když k tomu schází ještě třičtvrtě roku. Alelie taky, až si o víkendu uvědomila, že je jí teprve sedmatřicet. Almela říkal, že Magda je na podobné řeči alergická, protože jí je ve skutečnosti všehovšudy třicet. Na chalupě došla ve studni nadobro voda. Almela šel v noci s kýblem pro vodu do potoka uprostřed dna rozestavěného rybníka a propadl se do bahna. Naštěstí si předtím vzal holínky, ale ty byly zase malé, takže mu potom nešly sundat a jak se jich štítil od toho bahna dotknout, sundaval si je prý v noci na dvorku nějakýma klacíkama asi půl hodiny. Jsou krásné podzimní dny.

Taky začalo Fórum 2000, kde jsem byl jen chvíli, protože mě tíží nedodělaná práce a výhrůžné deadliny. I tak jsem tam potkal spoustu lidí. Je to fajn, občas být v tomhle sociálním okruhu.

 

středa, 3. října 2018, Tunis

  Jako obvykle tady, říkám si, že to vlastně není tak špatné. Něco se zase dozvím a naučím když budu chtět, ti lidé jsou nakonec fajn a do toho hotelu se vlastně rád vracím. Vlastně když tu denní rutinu popíšu a představím si, že bych si takhle stěžoval sobě samému v době, kdy jsem velmi chtěl v práci cestovat, nejspíš by mi mé mladé já dalo pár facek. Brzy ráno vstanu a jdu si zaplavat v otevřeném bazénu pod palmami, slunce vychází a zdálky šumí vlny Středozemního moře. Pak jdu na velkou snídani, pak si zamedituju a začne práce. Kolem páté skončíme a kolem sedmé jdeme někam na večeři – v tomhle případě jednou na rezidenci švédského velvyslance a jednou do hogofogo restaurace The Cliff. Pak jdu spát.

 

pondělí, 1. října 2018, Řím Fiumicino

Probudil jsem se ráno nervózní. Kromě toho mě obcházel takový divný smutek. Jestli je za tím ta cesta nebo nahromaděná práce – nevím. Jestli bych neměl dělat nějakou jinou práci. Jestli se nepoutáme s chalupou na zaprděnej dvoreček místo abychom byli otevření novým věcem a jezdili po světě, že by taky děti nabraly nějaké nové vhledy. Že bych se vůbec měl víc věnovat dětem a co bych měl dělat abych je víc rozvíjel. Že nechci jet do Tunisu a trávit tam čas. A všechny ty další cesty do konce roku, že bych prostě chtěl být radši doma. Že se něco podělá v nových programech, které teď začínáme a musíme se v nich lecos naučit a já zatím nevím jak to půjde. Že nestihnu napsat projekt s deadlinem za tři týdny. Jestli mě vlastně ještě vůbec baví hrát na kytaru nebo jestli to dělám už jen ze setrvačnosti. Prostě všechno možný.  Usnul jsem na pár minut v letadle z Prahy a probudil jsem se už v normálnější náladě.

I tak mám pocit, že se v životě možná zase blížím nějakému rozcestí. Baví mě tedy ještě hrát na kytaru? Budu pít nebo se na to definitivně vykašlu? Jak dlouho chci dělat tuhle práci? Budu se věnovat chalupě nebo budeme radši jezdit na výlety a cesty?

Dal jsem si dvojité espresso, tyčinku s Nutellou a lékořicový Tic-Tac. To taky trochu pomohlo. Itálie, viď.

 

neděle, 30. září 2018

Tak tadyhle fermentační workshop v Ema má mísu. Trochu jsem se styděl, že někdo dal sedm stovek za to aby se koukal na týpka jak lije na zeleninu slanou vodu. Pak, když jsem se na to připravoval, mi to vlastně přišlo trochu proti té celé DIY filosofii, která je jinak taková kooperativní a nadšenecká a hodně spočívá v tom, že ty věci můžeš dělat sám vlastníma rukama a nic zvláštního k tomu nepotřebuješ. Že to všechno je vlastně na dosah a skoro zadarmo, jen to sebrat. Ale podobně jako když začal být populární nábytek z palet, taky se časem vynořily hipsterské firmy, které úspěšně prodávaly neuvěřitelně drahé “kity” na výrobu paletového nábytku. Nemám nic proti tomu, když si v podobných věcech někdo najde úspěšný business model. Když někdo poprvé začal vydělávat peníze na tričkách anti-systémových punkových kapel, taky z toho bylo v ortodoxních punkových kruzích pozdvižení. Ale nějak je mi žinantní být toho součástí, což obratem znamená, že nikdy nebudu bohatý, protože do byznysu s něčím co mě nebaví se snad nikdy nepustím, a když mě to bavit bude, budu se zase ostýchat říct si za to cenu která by mě uživila.  

Takhle jsem se při přípravě převaloval, ale nakonec to bylo vysloveně výborné a účastníci se zdáli odcházet nadšeni. A taky se vzorky vlastních fermentů, což je důležité. Zajímavou shodou okolností dělal ve stejný čas jinde v Praze fermentační workshop i Qwerty. Utržené peníze jsem rovnou nechal v Ema má mísu a přinesl domů tři krásné a drahé mističky, které bychom si jinak sami domů nepořídili. Měl jsem z nich radost větší než bych měl z těch peněz.  

 

úterý, 25. září 2018

Už delší dobu jsem chtěl zase začít plavat, ale vždycky když mi o půl sedmé zazvonil budík, přišel jsem si na to moc unavený. Dneska jsem ještě na chvíli zavřel oči a když jsem se zase podíval na hodiny, předpokládal jsem, že už na to bude zase pozdě. Ale nebylo. Ještě chvíli jsem se snažil najít důvod proč nejít ani dneska, ale žádný jsem nenašel, a tak jsem vyrazil. A bylo to dobré, jako obvykle když už se k tomu člověk dokope. Dopoledne jsem hlídal Laime a ona má zrovna v úterý kroužek pro batolata. A tak jsem s dalšíma asi osmi maminkama a tlupou dětí tancoval a zpíval prší prší jen se leje. Takové mladé maminky, to dovede být hrozně zajímavá demografická kategorie, pro muže. Tahle skupina taková bohužel nebyla. Buď jsem měl smůlu, nebo je to prostě tím, že mladé maminky v našem věku už zase tak moc mladé nejsou.

Laime ty batolecí úkoly sledovala skepticky a zapojovala se jen občas, i když tomu rozuměla. Ta holka bude opravdu chytrá, to je už teď v tom roce a půl jasně patrné. Pak se jí líbily obruče a když se jedné nechtěla pustit a slečna cvičitelka ji už chtěla uklidit a zkusila Laime odehnat diplomatickým “Máš tu tatínka?”, Laime ji uzemnila lakonickým “Jo” a držela se dál. Teprve když ji slečna poprosila ať se pustí, pustila se.

Jsou průzračné slunečné a chladné dny, začíná podzim.

 

pondělí, 24. září 2018

V pátek večer přišla velká bouřka a když už byla skoro pryč, blesk praštil do sloupu přímo přes louku, ozvala se strašná rána a vyhodilo to pojistky. V pátek bylo třicet stupňů a v sobotu asi čtrnáct. I tak byl ale krásný den. Vařil jsem na kamnech dlouhou boloňskou omáčku na zimu, když nemusíš pálit plyn nebo elektřinu, můžeš to vařit pomalu klidně celý den jak to má být. Vyzvednul jsem s Žilvinasem z moštárny sto litrů moštu v bag-in-boxech a odvezl si další dva demižony na cider. Nasbíral jsem další jabka na zimu a dali jsme sušit švestky. Odpoledne jsme chodili všichni zářivým lesem až na Dřevíč a zpátky a jedli cestou jabka, hrušky, ořechy, švestky, ostružiny. Jako začátek podzimu to bylo fajn.

Čtu The Forever War od Dextera Filkinse, je to hrozné, deprimující a pravdivé čtení.

 

pátek, 21. září 2018

Je krásný teplý a letní den. Teplo podle všeho přestane být zítra, a v neděli přestane léto. Takže až se zase sejdeme v pondělí v kanceláři, bude už nejspíš astronomický i pocitový podzim.

Byl jsem na večeři, kterou dala dohromady Sabe jako setkání se dvěma chlapíky z AAPP u nich doma.

Rozhodl jsem se úplně přestat pít, těžko říct na jak dlouho, ale určitě aspoň v řádu měsíců. Je zajímavé, že během pár dnů se mi vrací energie, až trochu nevím co s ní, a mám sklon pošilhávat zase po jiných pitomostech – například cítím zesílené nutkání pořídit si PlayStation. To by mě sice zajímalo, páč některé hry vypadají opravdu skvěle, ale nevím kam bych to v životě přesně dal aniž bych tím musel vyšoupnout něco cennějšího, nemluvě o tom jak bych to vysvětloval Žilvinasovi, kterému říkáme, že hrát na telefonu jen občas a jen trochu, jelikož po tom měkne mozek.

čtvrtek, 20. září 2018

Tak tý mojí babičce šikovný bylo včera devadesáttři. A pořád jí to myslí, občas mi přijde že líp než nám. Dneska o půl čtvrté ráno jsem odvezl rodiče na letiště. Takhle brzo ráno se samozřejmě nikomu vstávat nechce, ale ta atmosféra letiště, začátku cesty a začátku krásného dne je nakonec podmanivá.