středa, 12. prosince 2018

Koncert to byl opravdu velmi pěknej. Když to Alaverdi sedne, je to hrozně příjemný hrát a myslím a podle reakcí soudím, že nám to fakt jde. Jedna veliká výhoda dělání hudby na téhle (rozuměj DIY) úrovni je, že si můžeš fakt dělat úplně cokoliv chceš, že tam není žádný tlak a autocenzura že co by kdyby. Ta svoboda je příjemná a osvěžující, a když se to spojuje s pozitivním duchem a dejme tomu důstojnými instrumentálními výkony, celé to najednou začne fungovat nějakým svým vlastním životem a člověk si říká, že ahá, pro tohle to vlastně pořád dělám.

Taky jsem byl po delší době na snídani s Igorem B. a hovořili jsme o Barmě, politických transformacích a jak se to všechno mění a taky o dětech a běžkách.

úterý, 11. prosince 2018

Máme tu další den a já se zase cítím vlastně vysloveně dobře. Přestože musím řešit věci v práci, venku je zima a já mám mokro v botech. Každé ráno ještě za tmy cvičím – momentálně tři pozdravy slunci, pětadvacet kliků, třicet dřepů a dvacet sedů lehů. Ty jsou nejtěžší, přitom si pamatuju že kdysi dávno jsem se jimi skoro nebyl schopen unavit. Pak dvacet minut meditace, která mi stále jde tak střídavě, ale myslím že cítím pomalé zlepšování. Takhle to dělám každý den už nějaké dva týdny, a s mezerama ještě předtím. Včera jsem taky byl zase po dlouhé době plavat.

Je pořád co dělat, ale je už to v takovém módu dodělávání a dokončování před klidem a znovuzrozením Vánoc a konce roku. A pak začne zase něco jiného. Například bude zase čas zasadit chilli a tím se přehoupneme do módu očekávání jara.

Měli jsme zkoušku s Alaverdi, vysloveně výbornou, jak se to tak po delší době často přihodí. Dneska máme koncert, tak doufám že bude taky dobrej.

pondělí, 10. prosince 2018

Jógovou rutinu se mi sice v Barmě nahodit nepodařilo (asi už si přiznám že se to nejspíš nestane, je nenahozená asi dva roky), ale každý den jsem ráno cvičil a taky aspoň chvíli meditoval, a je mi fajn. Taky teď zase nepiju, a měl bych si tu opět poznamenat, že se v takovém režimu cítím doopravdy dobře. Nepomáhá to s prokrastinací ani k zacílení mé poněkud bezprizorní existence, ale cítím se dobře.

Byli jsme všichni v nové pizzerii na rohu. Udělal jsem parádní melasový koláč. Byl jsem ráno plavat. Alaverdi budou mít zkoušku a koncert. Prostě zpátky normální režim.

pátek, 7. prosince 2018, Yangon

Tenhle týden nějak rychle utekl a já zjišťuju, že už dneska večer pojedu na letiště a domů. Těším se domů! Ta kanonáda cest byla tentokrát dlouhá, vlastně měsíc. Má skvělá a tolerantní žena to snáší, ale už se všichni těšíme až budeme zase chvíli žít jako normální rodina.

Minul jsem mráz, v Praze je zase osm stupňů nad nulou. Na lednici rostou žampióny. Demižón se sajdrem je ve sklepě. Za dva týdny jsou Vánoce.

středa, 5. prosince 2018, Bago

Poprvé jsem se potkal s vojenskými poslanci, což je taková zdejší specialita. Když už nějací musí být (jako že by být vůbec neměli), je lepší když přijdou a poslouchají než kdyby nepřišli. Ještě před dvěma třema lety by bylo naprosto nemyslitelné aby přišli, natožpak aby se v jejich přítomnosti debatovalo o roli armády.

neděle, 2. prosince 2018, Mawlamyine

Dočetl jsem Skin in the Game od Nicholase Taleba, čtu Poutník časem chaosu – velký rozhovor Honzy Dražana s Václavem Cílkem.

Z nějakého důvodu se tu budím kolem čtvrté ráno, v podstatě vyspalej, i když to na mě potom zase přijde v moment, kdy bych měl zase vstávat. Normálně se mi to nestává. Dvě noci kdy jsem spal jako nemluvňátko byly ty, kdy jsem nevečeřel a nepil přitom obligátní pivo. Že by na tom něco bylo?

Kolem půl šesté ráno, ještě za tmy, jsem se sebral a šel na kopec k malé pagodě a koukal odtamtud jak svítá a jak se opar válí nad zarostlým údolím a město se probouzí.

středa, 28. listopadu 2018, Hpa-an

Tadyhle v hlavním městě Karenského státu jsem ještě nebyl. Cestou jsme se stavili na zlatém kameni v Kaukyita, že jsme jeli okolo a abychom si ho teda odškrtli, když je na obálce každého druhého průvodce po Barmě. Je to jinak dost turistické místo, se všema opičárnama která s sebou taková místa nesou. Poslední úsek nahoru se dá jet jen na malinkých lavicích na korbě tamějších náklaďáků, kam se vmáčkne kolem padesáti lidí. Vyfasovali jsme ale debilního řidiče, který v těch prudkých kopcích a serpentýnách předjížděl ostatní náklaďáky a stříhal s tím těžkým zadkem zatáčky tak, že by stačila jakákoliv prasklá guma, péro, klouznutí po olejové skvrně, drolící se krajnice, aby starý náklaďák letěl z kopce a rozmačkal své osazenstvo jako brouky prošpikované železnými trubkami korby. Před každou zákrutou se mi zjevoval před očima obraz mých dětí a říkal jsem si že by to byla opravdu debilní smrt. Kdyby to bylo jaksi při výkonu práce, když jsi tam prostě musel být a tím pádem za to vlastně nemůžeš když zaklepeš bačkorama, tak to ještě jde. Ale ve volný den, cestou k blbému zlatému kameni na kopci, to bych byl na sebe mrtvej pěkně naštvanej. Bylo to opravdu o život.

Dopadlo to dobře, ale všichni tři jsme odmítli do náklaďáku zpátky nastoupit a místo toho šli dolů asi deset kilometrů po hřebenu hor, což se ukázalo být jako výborné rozhodnutí i bez ohledu na tu jízdu. Šli jsme starou poutní stezkou skrz malé vesničky a občerstvovny pro poutníky, a všude ty zarostlé svahy a džunglí porostlé kopce na horizontu.  

úterý, 27. listopadu 2018, Yangon

A jsem tu znova a rovnýma nohama hned z letiště na české recepci v nóbl hotelu Shangri-La. A hele moji kolegové a taky Petr Drbohlav a Lucka Kinkorová a David Ondráčka a další. Z YouTube k tomu na velkém plátně jedou osmdesátkové české hity, netuším proč tohle někdo z organizátorů vybral. Je to po těch čtyřiadvaceti hodinách na cestě dost snový zážitek.

V našem nenóbl ale velmi domáckém hotelu se se všema vesele zdravíme, už jsme zase tady! Počasí je dost rozumné, kolem třiceti stupňů nebo snad i o trochu míň a sucho.

čtvrtek, 22. listopadu 2018

V Praze je vlhko a jen lehce nad nulou, ale mně to nevadí. Házel jsem včera večer děti z dálky do postele nastřídačku snad dvacet minut a ony by to vydržely klidně dalších dvacet. Stavil jsem se u babulky i u rodičů. Je krásné být zase doma, i když mě to cestování obecně vlastně pořád baví. Když při tom nepiju, není to ani nijak zvlášť únavné. Měl bych se stavit na chalupě definitivně zazimovat a odvézt různé věci tam a jiné zase zpět.

Přečetl jsem Krajiny vnitřní a vnější od Václava Cílka a začal Skin in the Game od Nassima Nicholase Taleba. Stejně jako u Black Swan mi tam trochu překáží ta jeho nesmírná sebestřednost, ale když se člověk přes to přenese, jsou tam pro mě zajímavé myšlenky.

 

středa, 21. listopadu 2018, Gaziantep

Od neděle jsem opět v Gaziantep. Když se ráno probudím, vypadá to úplně jako evropské město. Moderní tramvaje, nové domy, uklizené ulice. Jen ten muezín z mešity za rohem do toho nesedí. Je to zajímavé, křesťanské zvony jsou taky různé, ale pořád jsou to jaksi zvony, takový majestátní technický zvuk. Muezíni jsou lidští, a jako takoví se dost liší – dodnes si vzpomínám na tajemné a krásné zpěvy v zimní mlze mezi kopci Ammánu. Tady za rohem v Gaziantep je muezín rozhodně emocionální, až bychom řekli upištěný. Jako soundtrack k duchovnímu usebrání by mi moc nefungoval, i je to za ranní tmy trochu strašidelné.

Začíná další krásný den a já jedu zase na chvíli domů.