čtvrtek, 14. února 2019

Paní doktorka mě poslala na krev, protože je pečlivá a já tam už nějakých pět let nebyl. A mám radost, že krev mám pořád dobrou – až na lehce zvýšený cholesterol. Ale na ten já nevěřím, takže ten mi nevadí. Včera a dneska jsem byl ráno plavat a jako obvykle když s tím po nějaké době začnu, říkám si jak je to skvělé a proč to vlastně nedělám pořád. Nedělám to pořád proto, že jsem na to línej a nechce se mi vstávat tak brzo, jinej důvod to nemá. Poprvé jsem si dneska ve sprše pokecal s tím fousatým šedovlasým poustevníkem, který je v bazénu skoro každý den v sedm ráno snad posledních deset let.

Je krásný slunečný den a jaro je za rohem.

pondělí, 11. února 2019

Zase to obsesivní víkendové vaření. Salsiccie s bramborama, General Tso Chicken(!), jablečné a makové záviny, boloňské špagety.

Výlet do Šárky z druhé strany od Nebušic, jen s dětma a s mi.pu, v lese je sníh a pořezané dubové kmeny. Na skalách svítí sluníčko a jsou slyšet startující letadla a je to tam z nějakého důvodu cítit jako psí granule. Necelých dvěstě metrů z Evropské začíná lesní silnice taková, že kdyby vám tam rozvázali oči, klidně byste si tipli Orlické hory.

Jsou to asi poslední víkendy klidného pražsko-domácího režimu než to zase začne trochu víc lítat. I když letos to vypadá na trochu méně cest než loni, což mi vůbec nevadí.

středa, 6. února 2019

Asi je to příznak stárnutí, ale když se z nějakého důvodu vzbudím třeba ve dvě ráno, často už nezaberu třeba další dvě, tři, čtyři hodiny. Ničím se přitom nestresuju, jen se mi prostě nechce spát. Spánek na mě přijde samozřejmě zase až v moment, kdy už skoro musím vstávat. V podstatě mi to nevadí, jen se mi to třeba před dvěma lety ještě nestávalo a když o své nespavosti vyprávěla třeba MaTerie, přišlo mi to zvláštní.

Dobré je, že když potřebuje v noci ven mi.pu (což se taky stává se stářím častěji, například právě dneska), neobsahuje to pro mě ten hrozný moment rychlého startu přímo ze spánku na studenou ulici, při kterém vždycky myslím částečně na to jak psovi udělám boudu na dvorku aby bydlel tam a částečně na staroslavnou tradici zatýkání a deportací uprostřed noci. Tím si zase uvědomím, že mě narozdíl od těch miliónů nešťastníků v historii čeká jen krátká procházka po ulici a hned se mi udělá lépe. Na ulici je to pak takhle ve tři nebo čtyři ráno vysloveně zajímavé – je to taková soukromá zóna.

Tyhle bdělé hodiny nad ránem trochu svádějí k planému googlování, tak se radši snažím si třeba číst. A tak se snažím dočíst From the Ruins of Empire od Pankaje Mishry, což je sice velmi zajímavé, ale tak nějak nestravitelně psané.

čtvrtek, 31. ledna 2019

To máš dneska tolik řečí a názorů, že se v tom ztratíš. Celé laviny slov odevšad.

Nemluv a nepiš když nemáš co říct. To jest něco novýho nebo něco někomu prospěšnýho. Když to jde zkrátit, zkrať to.

Zní to zvláštně od někoho kdo si na blogísku vede deník plný banalit, ale kvůli tomu to není méně pravda.

úterý, 29. ledna 2019

Postavil jsem na Aleliinu žádost dřevěné obložení kolem gauče, abychom se tam pořád nemydlili o tmavomodrou stěnu. Na jednu stranu jsem na sebe pyšnej, že jsem se naučil zase něco novýho, na druhou stranu to tam teď vypadá trochu jako u Fandy s Karlikem na chatce u Sázavy. Snad se to změní až to natřu na bílo, to by mohlo vypadat spíš jako na parníku.

Mi.pu mě donutila jít s ní ven ve tři ráno a pak ještě v pět a v šest, takže jsem od tří nespal. Máme s Alelií oba pocit, že ten pes začíná normálně senilnět.

čtvrtek, 24. ledna 2019

Včera byly zveřejněny nominace na letošní Anděly (nebo jsem si jich možná jen včera všimnul). Samozřejmě bych byl radši, kdyby mezi nimi byli i ILLE, ale upřímně řečeno jsem to nečekal. Takže ze mě nemluví zhrzenost, když řeknu, že mi některé ty nominace přijdou vlastně docela hrozné. Přeju to samozřejmě Sáře a Floexovi a určitě se tam skrývá pár dalších, kteří jsou fajn. Potom jsou tam takové skupiny, které jsou v podstatě taky oukej, ale přijdou mi úplně nerozlišitelné od spousty jiných podobných. Ale potom a především mi přijdou – pardon to slovo – trapné ty nominace pro Lucii, Monkey Business, Mandrage. Tímto nic proti nim, minimálně těch prvních dvou si vážím, ale vypovídá to něco o provinčnosti a omezenosti celého toho podniku, že když nejprofláklejší kapela něco vydá, automaticky bude nominována na nejlepší kapelu, ta nová deska bude ausgerechnet ten rok nejlepší deska a na ní bude ještě k tomu nejlepší píseň.

On vlastně i ten náš závan štěstí s ILLE v roce 2014 byl trochu směšný. Měli jsme nominaci na objev roku, to bylo fajn a dejme tomu logické, páč jsme se zrovna vyloupli a vydali první velkou desku. Píseň roku třeba i taky, páč bez písně by nebylo objevu, žejo. Ale dodnes si vybavuju náš pobavený úžas nad nominací na skupinu roku. Instrumentální sebevědomí máme asi docela zdravé, ale skupina roku? My, kteří jsme tehdy měli odehráno maximálně dva tři tucty koncertů někde po klubech? Nemluvě o tom, že jsme byli určitě sehraní méně než dneska, a především o tom, že je tu řada těžkotonážnějších střelců, kteří by se na takovou nominaci hodili víc. Byli jsme samozřejmě rádi, ale přišlo nám to komické. Ale každému co jeho jest.

středa, 23. ledna 2019

Potkali jsme se s Olgou s manažerem Lanugo, že bychom jako mohli uspořádat nějaký společný koncert. Na tu myšlenku nás přivedl Martek a mohlo by to být hezké. Zdá se, že u nich je ta ekonomická realita stejně asketická jako u nás, možná dokonce někde i horší. To samo o sobě není pozitivní, ale člověka to aspoň uklidní, že v tom není sám a týká se to i jiných do kterých by to třeba ani neřekl.

Alaverdi měli pěknou tvůrčí zkoušku a udělali novou pecku. Navštívili jsme cestou taky dům, který Vytautas na pankáče postavil holýma rukama bez elektřiny v zahrádkářské kolonii v Řepích. Je to tam pěkné a mně takováhle holá existence dost imponuje. Venku bude zelenina a na střeše solární panely. I když pro rodinu by to úplně nebylo.

Svítí slunce a mrzne.

pondělí, 21. ledna 2019

Nad ránem byl na obloze krvavý úplněk. My jsme tedy spali, ale prý tam opravdu byl. Zbývají mi antibiotika na posledních pár dnů a já se těším jak zase začnu chodit plavat a vrátí se mi síla. Na druhou stranu mi vlastně vyhovuje ta totální abstinence a doufám, že budu mít dost pevné vůle v tom pokračovat s kamarády v hospodě i když už to bude jen na mně.

Vymyslel jsem si záminku abych mohl jet na chalupu (odvézt tam rošt postele, který nám doma už překáží). Byl krásný zmrzlý slunečný den a všude se třpytily krystalky ledu.

Chili rostlinky začínají klíčit.

pátek, 18. ledna 2019

Byli jsme s Alelií, Almelou a Magdou na výstavě TATA 30JS, provázené v DOXu ten večer Milanem Caisem. Je to opravdu pěkná výstava a s Milanovým vyprávěním o to lepší. I když ten triumf retrospektivy velké kapely a ta jejich poctivě prošlapaná cesta od základky až sem člověka popravdě trochu deprimuje, zejména když ji srovná se svým malým, chaotickým a nerozhodným životem. Takovému pocitu se nehvynuli aspoň tři skoro-čtyřicátníci mezi námi; o deset let mladší Madga která teď navíc aktivně maluje možná trochu míň. Šli jsme ještě na jeden drink v Holešovicích, potkali Jiřina Jiráka z Nylon Jail a vrátili se domů ke svým malým nerozhodným životům.

Antibiotik mi zbývá ještě týden, ale snad už vymydlila co potřebovala a já se cítím konečně trochu normálně při síle.