sobota, 19. května 2018, Ruzyně 

A zase jedu, do Barmy už – tyjo – po deváté. Tentokrát žádné vzrušující přestupy v Hong Hongu nebo Singapuru, ale aspoň tam budu dřív. 

Zdály se mi po delší době sny – něco jak jsme vyjeli ze základny do prašné afhgánské nebo mimozemské vesnice a chtěl jsem jim půjčit lednici, ale oni si ji tam hned namontovali napevno, a jak jsem potom doháněl skupinku v husím pochodu, brouzdaje vodou na cestě k velikánské skále, kudy vedla cesta zpět. Taky tam bylo něco s tátou, ale to už si nemůžu vzpomenout. 

Táta měl narozeniny a byl to jinak docela pracovitý týden, ale já se držel po večerech doma, protože je to teď vzácné. 

Hráli jsme s ILLE v Tisé, což je dneska taková horolezecká vesnice pod skalami. Což má vliv na demografii, člověk tam potkává takové hezké a ošlehané lidi. Vyvezli jsme babulku do Stromovky podívat se na rododendróny. 

Jeli jsme aspoň na den na chalupu, už je to jako v létě. Dost se těším, až bude hotová stavba koupelny a ten věčný čurbes konečně zmizí. 

středa, 16. května 2018

Měli jsme hned v pátek zkoušet, ale holce kytaristy od Hrůzy naštěstí praskla voda, a tak musel Almela okamžitě zaskočit na koncertu ten večer a zkouška tak odpadla. A tak jsem byl konečně doma. Laime se na mě nejdřív tvářila podezřívavě ve stylu “co tu mamí chce ten cizí pán?”, ale obměkčil jsem ji osvědčenou přípravou těsta na pizzu. Od chvíle, co jsem nasypal do mísy mouku a začali jsme se v ní ráchat, mě vzala zase zpátky na milost jako tatínka.

 

pondělí, 7. května 2018, Dakar

Bydlím na úplném konečku Dakaru, ve čtvrti Almadies, taková kosa poloostrovu vystrčená do Atlantiku. Je tu vítr, slunce a takový skoro snový klid – jen vlny hučí u pobřeží a všude taková specifická připečená palmová vůně. Dojdeš na kraj pláže, na oblé černé balvany a stojíš na nejzápadnějším místě celé Afriky. Přede mnou – Amerika. Doleva – Antarktida. Vítr duje a v něm balancují ptáci – havrani, dravci, racci, i takoví zvláštní štíhlí na první pohled afričtí. Z balvanů to sledují obrnění černí krabi. Je tu taky obrovský opuštěný hotel, kdysi snad Sheraton. Zarostlá nádvoří, zející okna pokojů, prázdné bazény, je to postapokalyptické a jen tak to tam leží. Všude okolo je něco rozestaveného, ale většinou to vypadá, že stavbu zase opustili. Tady stojí zeď cementových pytlů, tadyhle se vylil beton ze svahu a vytvořilo to takový betonopád, vzácný to přírodní úkaz. Všude čouhají ze země železné pruty. Můj hotel je ošumělý a není to ani tak levné, ale je to tam příjemné a hlavně je to přímo naproti hotelu s konferencí. Ten je víc nóbl, ale i tady je vidět, že své nejlepší dny má už za sebou. Trocha ošuntělosti je tu holt asi industry standard. Mně to nevadí.

Každou noc mě poštípou komáři. Bůhví odkud ty mrchy lezou. Doufám, že si nepřivezu malárii.

Jinak se mi hodně stýská po rodině, rád bych tam byl Alelii po boku a říkám si jestli tahle cesta vůbec stála za to. Navíc už za týden a kousek pojedu zase jinam. Jako často v takové situaci, obcházejí mě pocity viny. Třeba takový Žilvinas – jak je to pěkné když se ke mně přitulí! Bylo mu právě šest, jak dlouho mi bude ještě vůbec o nějaký tulení stát? Nechápu jak to dělají lidi jako Marek Štys, který je pryč snad polovinu času.

 

pátek, 4. května 2018, Lisabon

Mám tu opravdu dlouhý přestup, tak jsem se vydal do města. Byl jsem tu už dvakrát, ale hrozně dávno – naposledy v roce 2001, pokud se nepletu. Měli jsme tehdy domluvenou dovolenou a musel jsem kvůli tomu utéct z nahrávání s Lenkou a Jazem Colemanem. Lisabon dneska vypadá kosmopolitněji než si ho pamatuju – dobré hipsterské jídlo, farmářské trhy, turisté všude. Šel jsem do botanické zahrady a taky do přilehlého přírodovědného muzea, chodil nazdařbůh ulicemi, až jsem to všechno obešel jedenapůlkrát dokola a jel zase na letiště.  

 

pátek, 4. května 2018, Ruzyně

Koncert pro člověkotísňácké holky a kluky z PSI byl výbornej. Je to přesně ta skupina lidí, která se nezalekne toho kraválu a zároveň ji baví ta legrace. Inťoušům nebo naopak metalistům většinou jedno z toho chybí. Včera jsme hráli ještě s německou kapelou S.H.O.T. na Starém městě, což bylo taky pěkné, ale tu sobotu to nepřekonalo.

Sešli jsme se taky na dotočné ILLE s Dušanem Neuwerthem na Vinohradech.  

“Na druhé straně” vede Velkou sedmu už šest týdnů. Pokud se to podaří ještě jeden, víc už to nejde a odvalčíkujeme do slunce neporaženi.

 

pátek, 27. dubna 2018

Dny zařizovací, dny pracovní.

Potkal jsem na letišti u batohů Luboše Veselého, a tak jsem i zašel včera na jejich tradiční východoevropské pivo do Střešovic. Taky na holandské rezidenci slavili královy narozeniny, kde jsem potkal Davida Gaydečku, Pavla Fischera, Czeslawa a litevského velvyslance – všechny jsem delší dobu neviděl a spadají mi do kategorie lidí, které vždycky rád potkám.

Práce v práci, ale momentálně v takovém akorát zvladatelném tempu, až se divím jestli jsem na něco nezapomněl a ono to teď na mě znenadání vyskočí ze skříně.  

Blíží se další cesty a jako vždycky doma trochu provinile recituju ty termíny a zakončím to tím, že pak už ale budu pořád jenom doma. Alelie se na mě vždycky podívá skepticky.

Zítra Alaverdi pro PSI v Dejvicích.

 

pátek, 20. dubna 2018, Gaziantep

Nějak se k těm zápiskům poslední dobou nedostávám. Tak aspoň pár zapamatováníhodných momentů posledních několika týdnů:

Hráli jsme na Tranzistor revue na Kampě a bylo to pěkné. Almelovi se zasekl můj kapodastr pod pedál whammy, takže ho nemohl došlápnout až do čisté oktávy, což je dost kuriózní nehoda. Byly z toho dost inovativní freejazzové zvuky

Zkoušeli jsme s Worm’s Rafination a já během zkoušky přišel o hlas a druhý den proležel v posteli. Kupodivu jsem toho udělal víc než kdybych seděl v kanceláři. Zase to rychle bylo pryč. Doma smrkáme a kašleme na střídačku všichni.

Jaro šláplo na plyn a ze dne na den je teplo jako v létě a všechno raší o sto šest. Byl jsem na chalupě s Žilvinasem na otočku a minulý víkend poprvé všichni spolu. Děti si hrály na písku, Alelie plela záhonky, já nosil dřevo. Ráno jsme snídali v bleděmodré ložnici a já si říkal, že nic víc vlastně v životě nepotřebuju.

Bylo taky potřeba tam zavézt podlahové topení a starý kočárek, a tak jsem jeden den vyrazil v pět ráno, byl tam před šestou, ptáci zpívali a začínal krásný den. Hodinu jsem opravoval zděř kamen kamnářskou maltou a dělal další drobnosti, a doma v Praze byl zase na snídani, kdy normální den vlastně teprve začínal. Mám pocit, že jsem objevil model, který budu rád oprakovat. Pak budu sedět v Praze u snídaně a budu si říkat “jako by se mi nad ránem zdál takový krásný sen, jak kosím louku pod lesem a začíná letní den!” Taky jsem tam teď jednou jel rovnou z práce a v parku u ní zrovna prořezávali stromy, a tak jsem naložil kufr kombíku až po střechu tvrdým dubovým dřevem. Tomu se říká vozit dříví do lesa.

Taky se konečně překládá elektrické vedení, při kteréžto příležitosti se zjistilo, že naše příjezdová cesta je asi o dva metry jinde než by měla být. Tak uvidíme jak s tím dál. Od června se staví rybník.

Seděl jsem s toy_box a jejíma dvojčatama na trávě v parku, je to vždycky fajn ji vidět a neviděli jsme od tvorby obalu pro In Fermentation, což je už něco přes rok. Zrovna otevřela výstavu v Českém Krumlově a teď se prozměnu chystá na přátelský turnaj v kickboxu, ta činorodá žena.

“Na druhé straně” je od svého nasazení už pět týdnů na prvním místě Velké sedmy Rádia 1, z čehož mám pochopitelně radost. Jinak je na kapelní frontě klid až se člověk diví. Ale já se kvůli tomu nebudu stresovat.

V Gaziantepu je jaro, zeleno a teplo tak akorát. Od loňska se to tu nezměnilo, nebo se mi to aspoň nezdá. Aleppo je vzdušnou čarou šedesát kilometrů daleko, což je pořád zvláštní představa. Ale já trávím skoro všechen čas v hotelu.

Chili rychle přerůstá truhlíky a já přemýšlím co se všema těma rostlinkama dělat než je budu moct vysadit venku. Rostou i superrajčata vyšlechtěná na University of Florida, jejichž semínka od nich získal Tomáš Vachuda a podělil se.

pátek, 6. dubna 2018

Intenzivní období propagace desky. Davídek s Tranzistorem je opravdu dobrej, a tak je pořád něco. Předevčírem celodenní pressday, včera Radio 1, dneska večer Vltava, Olga v pondělí na ČT a ještě druhý pressday, začínají vycházet recenze, naštěstí dobré. Vlastně náhodou jsem si včera všimnul, že “Na druhé straně” vede dva týdny hitparádu Velká sedma na R1.

Přes Velikonoce jsem dvakrát dojel na chalupu, ale jinak jsme se drželi doma, protože různí členové rodiny byli různě nachcípaní, bylo docela ošklivo a navíc tam teď není záchod. Prořezával jsem ovocné stromy (je neuvěřitelný kolik dřeva z nich lze vytáhnout aniž by to na nich pořád bylo vidět), poprvé vysával odpadní vodu a další podobné radosti. Upekl jsem mazanec (a do něj i k němu rum), moravského vrabce (a k němu pivo), hamburgery a další takový věci ovlivněný koncem půstu.

 

30. března 2018, na konci velikonočního půstu

Velikonoční půst jsem si naordinoval především proto, že takováhle periodická období střídmosti mi přijdou jako vhodný nástroj jak kalibrovat co je vlastně normální.

Pokud jde o maso a alkohol, shledal jsem, že mi to vlastně takhle vyhovuje. Bez masa mám pořád tak trochu hlad, ale tentokrát se necítím lehce vynervovaný, což jinak má bezmasá období většinou provázelo. Ten hlad mi vyhovuje, člověk si pak toho jídla víc váží. Tak třeba jsem našel v kapse tvrdý krajíček chleba, který jsem si tam schoval cestou na chalupu do pastiček na myši. A bylo to v tu chvíli ten nejlepší tvrdý krajíček chleba, který jsem okusil, i když lidé okolo koukali trochu divně, když jsem ho z té kapsy vytáhnul a strčil si ho do pusy.

Alkohol jsem podle plánu pil na přehlídce ciderů a taky jsem si dal belgické pivo na konci cesty do Bruselu, ale jinak nic. A dobrý, vlastně vysloveně dobrý. Nejen že mi to nijak nechybí, ale třeba taková nepřítomnost kocoviny v mém životě je vysloveně příjemná. Jakožto někdo, komu se snadno stane že si místo jednoho dvou piv dá pět šest, to dovedu ocenit. Nechce se mi to opustit úplně, přecejen takový letní kelímkáč na zahrádce je letní kelímkáč na zahrádce, ale trochu střídmosti je i tady dobrá.

Nejtěžsí byla podle očekávání online disciplína.

středa, 28. března 2018

Je mlžno, vlhko, a jen kousek nad nulou. Všichni jsou z toho dalšího kola zimy utahaní, blbě se jim vstává a změna času je těžší než obvykle. Já sám vlastně jen trochu, spíš že nám doma lítají zase nějaký bacily. Žilvinasa bolí v krku a Laime má dobrou náladu a rýmu, což se pozná tak, že se jí co chvíli udělá u nosu veliká bublina. Minulý týden se jí dařilo udělat tak krok nebo dva, teď už si to štráduje po bytě sem a tam po zadních. Je fascinující jak to jde rychle.